Úvodem mi dovolte malé varování: následující řádky budou silně, ale opravdu velmi silně subjektivní. Nikoli subjektivní ve smyslu staré dobré objektivity nade vše, nikoliv subjektivní tak, jak se to prostě děje, když recenzent popíše svůj dojem a náhled na určité umělecké dílo, ale skutečně subjektivní v tom smyslu, že autor tohoto článku má pro tentokráte v ostatních úhlech pohledu kompletně zastřené klapky.

A to už od kterýchsi čerstvě porevolučních časů, kdy si pořídil luxusní chromovou kazetu s alby „Perfect Man“ od německých RAGE na straně „A“ a „Thundersteel“ Američanů RIOT na straně „B“ (proč zrovna oni byli „béčko“ se mě, prosím, neptejte), a okamžitě se do obou těchto nahrávek až po uši zamiloval. A zatímco shlédnout v domácích luzích a hájích povětšinou tříčlenné těleso páně Wagnera nebylo a není žádným zásadním problémem, se zaoceánskou pětkou už to byl zatraceně tvrdší oříšek.

Nakonec to tedy vyšlo až letos, při neuvěřitelném třicátém výročí vydání onoho nesmrtelného alba, na němž partička kolem ústředního tahouna RIOT Marka Realeho ukázala, jak se dá dělat prvotřídní speed metal s čistě americkou příchutí. Nemilosrdný osud tomu chtěl, že už u toho právě Mark (který skonal již před šesti léty na následky Crohnovy nemoci, s níž celý život vytrvale zápasil) nebyl, ale když se podíváte na tehdejší sestavu, zjistíte, že zdaleka nebyl sám. Jediným prorokem, který vytrval až do dnešních dnů, tak zůstal Don Van Stavern, baskytarista s výzorem štamgasta od Modré ústřice, ovšem autor velké většiny toho, co se na „Thundersteel“ odehrávalo.   

Ten se po smrti svého dlouholetého souputníka rozhodl se stávajícími spoluhráči Mikem Flyntzem a Frankem Gilchriestem (hrával u VIRGIN STEELE) pokračovat s novými posilami Nickem Lee a zpěvákem Toddem Michaelem Hallem pod jménem RIOT V a po dvou velmi solidních albech konečně dorazil i do stověžaté matičky měst. Sice „jen“ jako host německé stálice PRIMAL FEAR, ale pro začátek to, myslím, mohlo stačit.

Čtěte také: RIOT V - Armor Of Light / recenze

Po stručném rozehřátí, které obstarali stylově kovoví, ovšem jinak nijak převratní Frantíci EXISTANCE, už tedy malinké chmelnické pódium opanovaly americké hvězdy na čele s Toddem Hallem, jenž bez varování začal předvádět takové výšky a takovou jistotu v hlase, že se původní zpěvák Tony Moore musel někde na druhé straně zeměkoule odkopávat ze spaní. Prakticky bez varování následovaly těsně za sebou úvod letošního alba „Victory“ a dva z původních klenotů vyzdvihovaného alba, „Flight Of The Warrior“ a „Johny´s Back“. Jedno oko nemohlo zůstat suché, když se kolem něj míhaly všechny ty melodické výšivky, pádící bicí a riffový svistot, jímž by se daly lopatky větrného mlýna pohánět.

Naneštěstí však kapela se svým výkonem poměrně chvátala, pročež nezbylo moc času alespoň na pár slov mezi skladbami, a samozřejmě i celý přehled zahraných skladeb byl díky tomu poměrně stručnější, než by si jeden představoval. Todd Hall se sice v mezičase vysvlékl do půl těla, aby zrakům početných přítomných vystavil i své šlechtěné tělo, ale ani tímto počinem těch necelých šedesát minut, které byly RIOT V vyhrazeny, nijak zásadně nenastavil. I při pohledu na kompletní setlist však platí to nejpodstatnější: byl to opravdu mimořádný koncert, opřený nejen o parádní zvuk a muzikantské výkony, ale také o notný kus nostalgie. Takový, že v jeho stínu vybledli dokonce i PRIMAL FEAR, kteří za chvíli zahráli o dobrou půlhodinu déle.             

Setlist: Victory, Flight Of The Warrior, Johny´s Back, Heart Of A Lion, Bloodstreets, Take Me Back, Angel's Thunder, Devil's Reign, Warrior, Thundersteel

A ještě alespoň pár slov k německým hlavním hvězdám večera (pokud jste už zapomněli, co jsem říkal v úvodu tohoto reportu, ještě jednou vás na něj raději odkážu). Upřímně, neznám zřejmě přeceňovanější kapelu v ranku heavy/powermetalovém, než jsou právě PRIMAL FEAR. Dával jsem opakovaně šanci mnohým kusům z jejich dnes již dvanáctipoložkové diskografie, zejména z úcty k nezpochybnitelným kvalitám Ralfa Scheeperse, ale marná sláva, kde Mat Sinner nic nenapíše, ani smrt nebere. A přesně o tom byl i jejich koncert po RIOT V v Praze, i když připouštím, že s podobným názorem jsem byl v napěchované publiku spíše osamocen. Skvělý a ve výborné formě zpívající Ralf Scheepers za mikrofonem a k tomu skladby, které sice párkrát zajiskřily, ale nikdy se nerozhořely úplně tím nejdivočejším plamenem, jenž o kapelu dříve uchvátil prakticky celý kulturák i jeho nejbližší okolí. Sem tam i člověku něco naskočilo v podvědomí (třeba poslední klipovka „King Of Madness“), ale většinou jsem se ztrácel v univerzálním německém melodickém metalu, jemuž zkrátka vždy scházelo pálit daleko, daleko originálnějšími.

Večer, kdy do Prahy přijeli RIOT V, to ale nakonec příjemně dokreslilo. Jen to pořadí mělo být obrácené, co si budeme vykládat. Ale snad se to již brzy otočí, alespoň nás o tom Don Van Stavern a spol. při krátkém slovíčku před jejich šatnou přesvědčovali. Věci vidím veliké!